Pobyt ve tmě v historii: skotští řečníci a Trofóniova věštírna

Lehnout si na celý den na záda, zavřít dveře i okna, kolem hlavy omotat pléd a na břicho si položit kámen. Zní to jako pobyt ve tmě v podání někoho, kdo to kapánek přehnal. Ve skutečnosti je to popis, jak na skotských ostrovech před víc než třemi sty lety pracovali řečníci, kteří skládali oslavné projevy. A v antickém Řecku se pro věštbu sestupovalo v noci do podzemní šachty. Tma v historii má zkrátka víc podob, než by člověk čekal.

Jako průvodce tmou čtu její historii rád, ale s jednou podmínkou: chci vědět, co v pramenu opravdu stojí. U těchhle dvou příběhů se totiž traduje víc, než v textech stojí.

Martin Martin a řečníci v „temné cele“

Martin Martin vydal roku 1703 v Londýně knihu A Description of the Western Islands of Scotland, tedy Popis západních ostrovů Skotska. Druhé, „velmi opravené“ vydání vyšlo v roce 1716. V oddílu o dávných a současných zvycích ostrovanů, na stranách 115 a 116, popisuje zvláštní způsob studia.¹

Jde o ostrovní řečníky, kteří skládali oslavné a rodopisné projevy. Na celý den si zavřeli dveře i okna. Lehli si na záda, na břicho si položili kámen a hlavu si zabalili do plédu, takže měli zakryté oči. Tak podle Martina „pumpovali mozek“ pro řečnickou chválu.¹

A teď to nejlepší. Martin s ironií dodává, že z téhle „temné cely“ vycházel styl, kterému rozumí málokdo.¹ Literární kritika má tedy pěkně dlouhou tradici 🙂

Řečníci, ne bardi

V populárních článcích se z nich obvykle stávají „bardi, kteří skládali ve tmě“. Martin ale pasáž vztahuje k řečníkům. Básník, tedy bard, se v textu objevuje zvlášť, jako ten, kdo projevy přednášel.¹ Skládal tedy jeden a přednášel druhý. Rozdělení práce, které by dnes schválil leckterý produkční.

Co z toho plyne: v gaelské tradici se tvůrčí soustředění hledalo v zatemnění a nehybnosti. Co z toho neplyne: jak rozšířený zvyk byl, jak dlouho se držel a co přesně řečníkům přinášel. Martin byl pozorovatel s ironickým úsměvem, ne výzkumník, a jeden den pod plédem není týden ve tmě.

Co se v mozku děje v první hodině tmy

Jestli to řečníkům pomáhalo skládat, nevíme. Víme ale, že mozek na tmu reaguje rychle. V laboratoři stačilo 45 minut tmy a klesl práh, při kterém člověk po magnetické stimulaci zrakové kůry uvidí záblesk. Zraková kůra byla citlivější, ne vypnutá.² Nezávislý pokus to zopakoval se šesti lidmi, kteří seděli v zatemněné místnosti a navíc měli pásku přes oči.³ Od toho k oslavné básni je ale ještě hodně daleko. A kámen na břiše v těch pokusech nikdo neměl. Víc o tom, co dělá zrak bez světla, najdeš na stránce Zraková deprivace.

Trofóniova věštírna: noční sestup do šachty

Druhý příběh je mnohem starší. Zapsal ho Pausanias v Popisu Řecka, kde líčí Trofóniovu věštírnu v Lebadeji. Píše, že ji sám navštívil.⁴ Postup je popsaný dost podrobně:

1. Tazatel nejdřív stanovený počet dní přebývá v budově zasvěcené Dobrému duchu a Dobré štěstěně. Očišťuje se a obětuje.
2. V noci ho umyjí v řece Herkyně. Pak pije vodu Zapomnění a vodu Paměti.
3. Po žebříku sestoupí do umělé podzemní šachty. Lehne si na záda a otvor ho vtáhne nohama napřed do svatyně. Tam se budoucnost dozví: buď ji uvidí, nebo uslyší.
4. Po návratu ho kněží posadí na stolec Paměti a vyptají se ho.
5. Pak ho příbuzní odnesou „ochromeného strachem“, bez vědomí sebe i okolí. Později se mu vrátí všechny schopnosti, včetně schopnosti smát se.

Celý popis je v deváté knize, v kapitole 39.⁴ Ten poslední detail mám nejradši. Pausanias výslovně zaznamenal, že se člověk zase zasmál. Stolec Paměti u chatek nemáme, i obyčejnou židli ti do chatky dáme jen na přání 🙂

Slovo „tma“ v textu není

Poctivě: Pausanias slovo tma výslovně nepíše. Noční sestup do podzemní šachty ji ale dost jasně naznačuje.⁴ A ještě jedna věc. Nejde o dlouhý pobyt ve tmě, ale o rituál. Kdo by z Trofónia dělal antický předobraz týdne v chatce, natahoval by text víc, než snese.

Na celém popisu mě zaujalo, kolik je v něm přípravy: dny očisty, noční koupel, dvě vody, žebřík, otvor. Že rámec a očekávání umějí prožitek výrazně ovlivnit, ukázal pokus z roku 1964. Deset studentů strávilo čtyři hodiny v obyčejné, normálně osvětlené tiché místnosti, ale s „lékařskými“ kulisami a červeným tlačítkem pro poplach. Měli výrazně víc neklidu a dezorientace než deset studentů, kteří ve stejné místnosti dostali neutrální pokyny.⁵ Tmu přitom nikdo z nich neviděl.

Nechci dělat diagnózu podle antického textu. Ale tazatel u Trofónia měl kulisy jako málokdo. Proto u nás pobyt ve tmě nepodáváme jako zkoušku odolnosti. Strach se dá vyrobit i bez tmy.

Co mají oba příběhy společného s pobytem ve tmě, a co ne

Oba ukazují, že lidé zatemnění a podzemí používali záměrně a s cílem: jedni ke skládání, druzí k poznání budoucnosti. V obou se dokonce leží na zádech, což je shoda, která mě pobavila.

Rozdíly jsou ale velké. Martin popisuje pracovní techniku na jeden den, doma, se zavřenými okny. Pausanias popisuje rituál s přípravou, sestupem a návratem. Ani jeden není týden v chatce a ani jeden nic neměřil. Nevíme, co ti lidé prožívali v těle, nevíme, jak často to dělali, a u řečníků nevíme ani to, jak dlouho se zvyk držel.

U nás se ze tmy vychází bez kněží a bez stolce Paměti. Lidé nám po návratu často popisují ostré světlo a výrazné chutě a vůně. Jestli chceš srovnání s dalšími tradicemi, přečti si o tibetském ústraní ve tmě nebo o tom, jak Kogiové vychovávali kněze v noci.

Jestli tě láká vyzkoušet, co s tebou udělá tma bez kamene na břiše a bez žebříku do šachty, mrkni na volné termíny. A jestli si nejsi jistý, klidně zavolej, rádi ti poradíme.

Tomáš

Zdroje

1. Martin M (1703). A Description of the Western Islands of Scotland (s. 115–116). Andrew Bell, London. archive.org/details/bub_gb_jndbAAAAQAAJ
2. Boroojerdi B, Bushara KO, Corwell B, et al. (2000). Enhanced excitability of the human visual cortex induced by short-term light deprivation. Cerebral Cortex. doi:10.1093/cercor/10.5.529
3. Fierro B, Brighina F, Vitello G, et al. (2005). Modulatory effects of low- and high-frequency repetitive transcranial magnetic stimulation on visual cortex of healthy subjects undergoing light deprivation. Journal of Physiology. doi:10.1113/jphysiol.2004.080184
4. Pausanias. Popis Řecka 9.39 (překlad Jones WHS, Ormerod HA, Loeb Classical Library). perseus.tufts.edu/hopper/text?doc=Perseus:text:1999.01.0160:book=9:chapter=39
5. Orne MT, Scheibe KE (1964). The contribution of nondeprivation factors in the production of sensory deprivation effects: the psychology of the „panic button“. Journal of Abnormal and Social Psychology. doi:10.1037/h0048803