Kogiové: výchova kněží v noci a co z toho plyne pro pobyt ve tmě

Devět let v jeskyni v naprosté tmě a pak první východ slunce v životě. Tenhle příběh o kolumbijských Kogiích koluje po internetu, objevuje se i na přednáškách o pobytech ve tmě a zní tak silně, že by se dal tesat do kamene. Má jen jednu vadu. V pramenu, ze kterého pochází, takhle nestojí.

Příběhy o tmě z celého světa sbírám od chvíle, kdy jsme s Lenčou začali pobyty vést. Právě proto chci, aby ten o Kogiích zněl tak, jak opravdu stojí v pramenu. Je o něco méně dramatický. A o dost zajímavější.

Odkud příběh o Kogiích pochází

Kogiové jsou národ z Kolumbie a svým kněžím říkají mámové. Jejich výchovu popsal G. Reichel-Dolmatoff v kapitole Training for the priesthood among the Kogi of Colombia, česky zhruba Výchova ke kněžství u Kogiů v Kolumbii. Vyšla v roce 1976 ve sborníku o tom, jak si děti v Latinské Americe osvojují svou kulturu, a vydalo ho latinskoamerické centrum Kalifornské univerzity v Los Angeles.¹

Je to etnografie, tedy popis zvyků a představ, a týká se doby mezi čtyřicátými a sedmdesátými lety minulého století. Žádné měření, žádná laboratoř. To je dobré mít v hlavě, než se pustíme dál.

Co v kapitole opravdu stojí

Ideální výcvik budoucího mámy trvá podle textu osmnáct let a dělí se na dva cykly po devíti letech. První cyklus končí v pubertě.¹ A teď podrobněji:

• V ideálním případě by výchova začala hned po narození. V praxi podle autora začíná kolem dvou až tří let, nejpozději v pěti. O tom, jestli do toho jít, tedy rozhoduje někdo jiný než dítě.
• Novic žije v izolované osadě s obřadním domem. Jeho svět je malý a uzavřený.
• Vede zcela noční život: přes den spí a vstává po západu slunce. Za denního světla nesmí z domu a nesmí vidět slunce. Den a noc se mu prostě prohodí.
• Podle anotace kapitoly nesmí v prvních devíti letech vidět ani světlo úplňku. Když je venku v měsíčním světle, zakrývá si hlavu pleteným tácem. I měsíc je pro něj tedy „moc světla“.
• Mámou se stává kolem dvaceti až dvaadvaceti let. Vrcholem výcviku je závěrečná zkouška v transu, tedy žádná slavnostní procházka do slunce.

Všechno, co jsem tu vypsal, pochází z jednoho pramene.¹ Nic jsem nepřidal a nic neubral.

Tři opravy populárního příběhu

1. Žádná jeskyně. Novic žije v obřadním domě v osadě. O jeskyni kapitola nemluví.
2. Žádných devět let v úplné tmě. Jde o noční život bez denního světla. V noci venku svítí měsíc, a právě kvůli němu si novic zakrývá hlavu. To je jiný svět než chatka, kde nevidíš ruku před očima.
3. Žádný „první východ slunce“. Dojemnou scénu, kdy mladý máma poprvé v životě vidí slunce, kapitola nepopisuje. Vrcholem je závěrečná zkouška v transu.

Všechny tři opravy vycházejí z téhož textu, ze kterého legenda údajně čerpá.¹ Je to trochu jako tichá pošta: na začátku stojí „noční život v obřadním domě“ a na konci „devět let v jeskyni“.

Výhrada, kterou napsal sám autor

Tohle je pro mě nejdůležitější věta celé kapitoly. Reichel-Dolmatoff výslovně píše, že tyto ideální podmínky „pravděpodobně nikdy neexistovaly“. A dodává, že to platí i pro jeho současnost.¹

Autor tedy sám rozlišuje ideál a praxi. Popisuje, jak by výchova vypadala v ideálním případě. Není to protokol, který by někdo kontroloval s hodinkami v ruce. Kdo z kapitoly dělá důkaz, že „člověk vydrží devět let ve tmě“, cituje přesně tu část, kterou autor sám zpochybnil.

Je to trochu jako popsat českou výchovu podle toho, jak by si děti měly uklízet pokoj. Ideál existuje, jen ho málokdo viděl na vlastní oči 🙂

Proč nás to přesto zajímá

I po všech opravách zůstává něco pozoruhodného. Máme tu kulturu, ve které lidé záměrně využívají dlouhodobé omezení denního světla k výchově.¹ Ne jako trest, ale jako cestu, po které má z dítěte vyrůst kněz. Podobně je na tom tibetské ústraní ve tmě: tma tam slouží duchovní praxi, ne pohodlí.

Co takový obrácený režim dělá s vnitřními hodinami, se spánkem nebo se zrakem, kapitola neměří. Je to popis zvyků, ne laboratoř. Proto tu nenajdeš ani větu o tom, co Kogiům noční výchova „dala“ do těla. Nevíme to a nebudu to domýšlet.

Pobyt ve tmě u nás není výchova kněží

Rozdíly mezi Kogii a chatkou u Kutné Hory jsou tak velké, že je radši řeknu nahlas, aby se nepletly:

• Pobyt ve tmě je u nás jen pro dospělé. Děti do chatek nebereme, takže o tmě rozhoduješ ty sám.
• Je dobrovolný. Světlo si zhasneš sám a kdykoli si ho můžeš rozsvítit. Nikdo tě nezamyká, takže odejít můžeš, kdy chceš.
• Trvá noc, tři noci nebo týden, a kdo chce, domluví se i na delší. Asi osm lidí z deseti volí týden. Osmnáct let po tobě nikdo nechce.
• Nikdo z tebe nechce nic vychovat. Nevyznáváme žádné náboženství a nikomu nic nevnucujeme, takže na konci tě nečeká žádná zkouška v transu.
• Pletený tác na hlavu nepotřebuješ. Jídlo za tebou dorazí do předsíně, světlo s ním dovnitř nevklouzne a ty se můžeš soustředit jen na sebe.

Podobnost s Kogii tedy není v délce ani v nauce. Je v tom, že lidé odedávna tušili, že omezit světlo něco znamená. Co to bude znamenat pro tebe, necháváme na tobě. Průběh pobytu najdeš krok za krokem v popisu Jak probíhá pobyt ve tmě.

Až ti někdo bude vyprávět o devíti letech v jeskyni, klidně mu pošli tenhle článek. A jestli tě tma láká víc než historie, mrkni na volné termíny. Týden ve tmě se dá stihnout i bez osmnáctiletého výcviku 😉

Držíme palce – Tomáš a Lenča

Zdroje

1. Reichel-Dolmatoff G (1976). Training for the priesthood among the Kogi of Colombia. Wilbert J (ed.), Enculturation in Latin America, UCLA, s. 265–288. archive.org/details/isbn_0879030372_37