Senzorická deprivace na McGillu: jak pokusy vypadaly a čím pobyt ve tmě není

Četl jsi někde, že senzorická deprivace je forma mučení a že se z ní člověk po pár dnech zblázní? A napadlo tě pak, jestli pobyt ve tmě není totéž, jen s hezčím názvem? Je dobře, že se ptáš. Ta děsivá pověst má kořeny v několika pokusech z padesátých let. Pojďme se podívat, co se v nich doopravdy dělo.

Senzorická deprivace na McGillově univerzitě: kóje, brýle a manžety

V roce 1954 publikovali W. H. Bexton, W. Heron a T. H. Scott v kanadském psychologickém časopise článek s nenápadným názvem o účincích snížené pestrosti smyslového prostředí. O tři roky později o tom Heron napsal text do Scientific American a nazval ho „The pathology of boredom“, tedy patologie nudy.¹

Studenti, kteří za to dostávali zaplaceno, leželi na posteli ve zvukově tlumené kóji. Na očích měli průsvitné brýle, které propouštěly rozptýlené světlo, ale žádný tvar. Ruce a předloktí jim zakrývaly kartonové manžety.¹ Kolik jich přesně bylo a kolik dní v kóji vydrželi, uvádějí pozdější zdroje různě. Čísla z původního článku v ověřených podkladech nemám, tak je raději vynechám.

Pozdější autoři výsledky shrnuli takhle: studenti si vedli hůř v řadě testů myšlení, měli intenzivní zrakové představy, nedokázali se soustředit a ztráceli orientaci v prostoru i v čase.¹

Všimni si jedné věci: tma tam nebyla. Bylo tam jednotvárné rozptýlené světlo, tlumený zvuk a ruce v kartonu. Pokus zkoumal monotónní prostředí bez struktury, ne tmu. A byl záměrně nepříjemný.¹

J. C. Lilly a nádrž s vodou

V roce 1956 popsal J. C. Lilly pokus jiného druhu. Člověk byl celý ponořený do nádrže s vodou o teplotě těla a dýchal přes masku.² Tady obvykle začíná příběh flotačních nádrží, které dnes znáš jako floating.

O Lillyho zážitcích koluje spousta vyprávění. Původní zpráva ale není online, takže se nedá ověřit, kolik lidí v nádrži bylo, jak dlouho tam byli a jestli tam byla tma. Tak ty historky opakovat nebudu.² Kdo ti je vypráví, ať ti ukáže zdroj 😉

Proč z toho vyšly strašidelné závěry

Když se na rané pokusy podíváš zblízka, vidíš tři věci, které s tmou samotnou nemají moc společného:

• Nebyla tam tma, ale jednotvárné rozptýlené světlo a tlumený zvuk. Kdo pak mluví o „mučení tmou“, mluví vlastně o něčem jiném.
• Pohyb byl omezený: ležení na posteli, ruce v manžetách. Člověk neměl co dělat ani rukama, ani tělem.
• Nikdo nekontroloval, co účastníci od pokusu čekali.¹ A jak uvidíš za chvíli, právě očekávání umí udělat z obyčejné místnosti past.

Pokus s červeným tlačítkem

V roce 1964 přišli M. T. Orne a K. E. Scheibe s pokusem, který bych dal přečíst každému, kdo se tmy bojí. Vzali 20 studentů, muže od 18 do 25 let, a rozdělili je na dvě skupiny po deseti. Obě skupiny strávily čtyři hodiny ve stejné, normálně osvětlené tiché místnosti se stolem a židlemi. Žádná tma, žádné brýle, žádné manžety.³

Rozdíl byl jen v tom, jak jim to celé podali. Pokusná skupina dostala „lékařský“ rámec: psychiatrickou nemocnici, lékařský plášť, revers k podpisu, „pohotovostní tác“ s léky a červené tlačítko s nápisem Emergency Alarm. Kontrolní skupina dostala neutrální instrukce.³

Výsledek? Pokusná skupina měla významně víc „příznaků deprivace“: neklid, dezorientaci, vnímání vlnících se stěn. Ze 14 měřených ukazatelů vyšlo 13 ve směru, který autoři předpověděli.³ Čtyři hodiny v obyčejné světlé místnosti a stačil plášť, tác a tlačítko.

I tady poctivě: dvacet lidí je málo, autoři pracovali s mírnější hranicí statistické významnosti (10 %) a nešlo o tmu.³ Myšlenka je ale silná. Strach vyvolaný samotnou procedurou si umí „příznaky“ vyrobit sám.

Obrat: nuda nemusí být nepřítel

V roce 1975 vyšel esej P. Suedfelda s názvem „The benefits of boredom“, tedy výhody nudy, s podtitulem o novém pohledu na smyslovou deprivaci. Suedfeld hájil názor, že omezené podněty nejsou samy o sobě nepříjemné a že negativní reakce v raných pokusech zčásti způsobily samotné procedury, třeba „panic button“ nebo omezení pohybu.⁴ Z jeho práce vyrostla metoda, o které píšu v článku REST a pobyt ve tmě.

Mezitím J. P. Zubek shrnul patnáct let výzkumu do sborníku Sensory Deprivation: Fifteen Years of Research (1969), který má přes 500 stran.⁵ A v jednom z jeho pokusů lidé opravdu týden žili ve tmě, jinak ale v běžném prostředí, kde slyšeli zvuky a mohli se s někým stýkat. Na konci týdne se jim zjemnil hmat a pokožka reagovala citlivěji na teplo i bolest, a to ještě několik dní poté, co se vrátili na světlo.⁶ Tedy změna smyslů, kterou jde změřit. Víc o ní v článku Hmat a sluch při pobytu ve tmě.

Pobyt ve tmě v chatce je jiná situace

Proto pobyt ve tmě nepodáváme jako zkoušku odolnosti. A chatka se od kóje z padesátých let liší ve všem podstatném:

• Do tmy jdeš dobrovolně a světlo si zhasneš sám. Kdykoli můžeš rozsvítit nebo odejít a nikdo tě nezamyká. Tlačítko „konec“ máš u vypínače, ne na zdi s alarmem.
• Hýbeš se, jak chceš. Máš karimatku, meditační polštářek, sprchu s teplou vodou a postel 200 × 90 cm. Žádné manžety, ruce máš pro sebe.
• Jídlo ti průvodce nosí do předsíně chatky, takže se k tobě nedostane světlo. Bydlíme v roubence 50 metrů od chatek, a když je potřeba, dáš nám vědět.
• Není to zkouška, kterou musíš vydržet. Délku si volíš sám a kratší pobyt není prohra.

Neznamená to, že je to vždycky pohodička. Hlava se zpočátku bouří, přijde otázka, k čemu tohle všechno, a dny ti splynou. Zhruba desetina lidí pobyt ukončí předčasně a nikdo jim to nemá za zlé. Tohle číslo není marketing. Většina se ale při odjezdu diví, o kolik byla tma vlídnější, než čekala.

Celá ta historie má pro tebe jedno praktické poučení. Když se do tmy chystáš s hlavou plnou hororů z padesátých let, trochu si sám nachystáš to, co Orne a Scheibe nachystali svým studentům: plášť, tác s léky a červené tlačítko. Jen v hlavě. Tak ho klidně odmontuj 🙂 Kdybys pochyboval, jestli je tma zrovna pro tebe, projdi si Pro koho pobyt ve tmě není, nebo nám brnkni.

Držíme palce – Tomáš a Lenča

Zdroje

1. Bexton WH, Heron W, Scott TH (1954). Effects of decreased variation in the sensory environment. Canadian Journal of Psychology. doi:10.1037/h0083596; Heron W (1957). The pathology of boredom. Scientific American. doi:10.1038/scientificamerican0157-52
2. Lilly JC (1956). Mental effects of reduction of ordinary levels of physical stimuli on intact, healthy persons. Psychiatric Research Reports. pubmed.ncbi.nlm.nih.gov/13359559/
3. Orne MT, Scheibe KE (1964). The contribution of nondeprivation factors in the production of sensory deprivation effects: the psychology of the „panic button“. Journal of Abnormal and Social Psychology. doi:10.1037/h0048803
4. Suedfeld P (1975). The benefits of boredom: sensory deprivation reconsidered. American Scientist. pubmed.ncbi.nlm.nih.gov/1122057/
5. Zubek JP (ed.) (1969). Sensory Deprivation: Fifteen Years of Research. Appleton-Century-Crofts, New York. doi:10.1126/science.168.3932.709
6. Zubek JP, Flye J, Aftanas M (1964). Cutaneous sensitivity after prolonged visual deprivation. Science. doi:10.1126/science.144.3626.1591