Vnímání času při pobytu ve tmě: proč se dny rozplynou

Ležíš ve tmě a přemýšlíš. Je ráno, nebo večer? Spal jsem dvě hodiny, nebo deset? Bylo jídlo v předsíni na dnešek, nebo už na zítřek? Tyhle otázky znám z vlastního týdne ve tmě a slyšíme je i od lidí, které tmou provázíme. Když se lidí po pobytu ptáme na čas, nejčastěji slyšíme: rozplynul se. Vnímání času v izolaci přitom vědci měří už přes šedesát let. A jejich výsledky docela dobře vysvětlují, proč to tak je.

Hodina, která se natahuje

Nejvíc dat posbíral Aschoff v podzemní izolační jednotce. Ve shrnutí z roku 1985 popisuje 42 lidí, kteří tam žili každý sám, od sedmi dnů až přes měsíc. Až na tři neměli žádná časová vodítka. Buď si sami volili, kdy je světlo a kdy tma, nebo žili ve stálém osvětlení. Každý dal signál pokaždé, když si myslel, že uplynula hodina.¹

Výsledek: jejich „hodina“ byla delší než skutečná. A čím déle byli vzhůru a čím delší byl jejich vnitřní cyklus, tím víc se natahovala.¹

Zjednodušeně si to představ takhle: když ti hodina v hlavě trvá déle než na hodinkách, napočítáš jich za den méně, než kolik jich skutečně uběhlo. Den ti uteče dřív, než ho „odpočítáš“. A pak se ti z pěti dnů snadno stanou tři.

Dvě minuty v hlavě, pět na hodinkách

Nejslavnější ukázku předvedl Michel Siffre v jeskyni v roce 1962. Při každém spojení s povrchem počítal od 1 do 120, jedno číslo za sekundu. Jemu to připadalo jako dvě minuty, ve skutečnosti mu to trvalo pět. A když mu po zhruba dvou měsících oznámili konec, myslel si, že má před sebou ještě skoro měsíc.² Celý jeho příběh, i s tím, proč jeskyně není chatka, najdeš v článku o Siffreho pobytu v jeskyni bez hodin.

Teď ale pozor, tady to začne být zajímavé. Aschoff nechal 30 svých dobrovolníků odhadovat i krátké úseky, od 10 do 120 sekund. A ti lidé přeceňovali i podceňovali zhruba stejně často. Krátké odhady nesouvisely ani s odhady hodiny, ani s tím, jak dlouho byli vzhůru. Aschoff z toho usoudil, že krátký a dlouhý čas měří v hlavě různé mechanismy.¹

Takže Siffreho pomalé počítání bych nebral jako pravidlo. Byl to jeden člověk, Aschoff jich měl třicet. U hodin a dnů se ale shodnou: v izolaci se dlouhý čas v hlavě natahuje a lidé ho podceňují.

Hlava hádá podle těla

V roce 2020 vyšla případová studie jednoho zdravého muže, který strávil devět dní a nocí v bunkru bez lidí a bez znalosti času. Jeho odhad, kolik je hodin, nejvíc souvisel se středem jeho spánku, tedy s tím, kolik zrovna ukazovaly jeho vnitřní hodiny. Podle plného textu si vždycky myslel, že je méně hodin, než skutečně bylo.³

Jinými slovy: když chybí hodinky, hlava hádá podle těla. A tělo, jak víme z bunkru, nejde přesně po 24 hodinách. Jak vnitřní hodiny bez světla „ujíždějí“, rozebírám v článku o cirkadiánním rytmu bez světla. Jeden muž, devět dní a natáčení pro televizi, takže velké závěry zase ne. Ale se starými pokusy to sedí.

Proč se dny při pobytu ve tmě rozplynou

Bunkr, jeskyně, ale i modul, ve kterém šestičlenná posádka strávila 520 dní při simulaci letu na Mars. Všude tam bylo světlo. A přesto se i tam časování spánku rozjíždělo. Během té dlouhé izolace se posádka hýbala čím dál méně, víc spala a odpočívala, světla dostávala postupně méně a většina členů měla aspoň jednu poruchu – horší spánek, výpadky pozornosti nebo posunuté načasování spánku a bdění. Autoři to vykládají jako nedostatečné seřízení vnitřních hodin.⁴ Víc o tom píšeme v článku o izolaci Mars-500 a spánku.

V chatce chybí i to poslední vodítko, které měli všichni ti dobrovolníci: rozdíl mezi rozsvíceno a zhasnuto. Je tam tma, že nevidíš ruku před očima. Telefon je vypnutý a odložený, hodinky necháváš doma. Takže nečekej, že budeš mít o čase lepší přehled než Siffre 🙂

Co s časem dělají lidé ve tmě

Stává se, že si někdo počítá dny podle jídla v předsíni. Stává se, že to po pár dnech vzdá. Stává se, že spí dlouho a pak je dlouho vzhůru a neví, jestli je to pořád tentýž „den“. A stává se, že se v hlavě ozve hlas „co tu vůbec dělám“ – a obvykle zrovna ve chvíli, kdy si člověk není jistý, jestli je úterý, nebo čtvrtek.

Vezmi si typický příklad, třeba Petra. Jméno jsem si vymyslel, takové situace se ale stávají. Petr první dva dny pečlivě počítá: jídlo v předsíni, spánek, jídlo, spánek. Pak se jednou probudí a neví, jestli spal hodinu, nebo celou noc. A tím jeho kalendář končí. Zbytek pobytu už nepočítá dny, jen poslouchá, jestli má hlad, nebo je unavený. Něco podobného zažívali dobrovolníci v Aschoffově bunkru, jen tam je u toho měřili 🙂

Nic z toho není chyba. Nejde o to, že by ses ve tmě „ztratil“. Jde o to, že tvoje hlava poprvé po dlouhé době nemusí neustále kontrolovat, kolik je hodin. A spousta lidí pak zjistí, že bez ciferníku se jim žije překvapivě snadno.

Jak s rozplynutým časem naložit

1. Nepočítej. Nemusíš vědět, kolik je hodin. Ušetříš si spoustu přemýšlení, které by stejně nikam nevedlo.
2. Spi, když se ti chce, a buď vzhůru, když spát nejde. Tělo si řekne samo a ty nemusíš nic hlídat.
3. Hlas „to je zbytečné“ můžeš vesele ignorovat 🙂 K pobytu ve tmě prostě patří.
4. Kdyby tě nejistota tlačila, máš možnosti. Rozsvítit nebo odejít můžeš kdykoli a průvodce bydlí 50 metrů od chatek. Nikdo tě nezamyká, takže se nemusíš bát, že se v čase „zasekneš“.

Jestli tě zajímá, jak vypadá den v chatce prakticky, mrkni, jak probíhá pobyt ve tmě, nebo na časté otázky. Když ti něco nebude jasné, klidně napiš.

Držíme palce, ať se ti čas pěkně rozplyne – Tomáš a Lenča

Zdroje

1. Aschoff J (1985). On the perception of time during prolonged temporal isolation. Human Neurobiology. pubmed.ncbi.nlm.nih.gov/3997587/
2. Foer J (2008). Caveman: An Interview with Michel Siffre. Cabinet, č. 30. cabinetmagazine.org/issues/30/foer.php; Halberg F, Siffre M, Engeli M, Hillman D (1965). Free-run study of circadian rhythms … during the 2 months of subterranean sojourn of a young adult male. Comptes Rendus de l’Académie des Sciences. pubmed.ncbi.nlm.nih.gov/14275971/
3. Bonmati-Carrion MA, Revell VL, Cook TJ, et al. (2020). Living without temporal cues: a case study. Frontiers in Physiology. doi:10.3389/fphys.2020.00011
4. Basner M, Dinges DF, Mollicone D, et al. (2013). Mars 520-d mission simulation reveals protracted crew hypokinesis and alterations of sleep duration and timing. Proceedings of the National Academy of Sciences of the USA. doi:10.1073/pnas.1212646110