Polární noc a cirkadiánní rytmus: proč to není pobyt ve tmě

„Tomáši, když mají polárníci po půl roce bez slunce rozhozený spánek, nedopadnu po týdnu ve tmě stejně?“ Tuhle otázku dostávám docela často, většinou do telefonu pár týdnů před příjezdem. A je to dobrá otázka. Polární noc a pobyt ve tmě zní jako sourozenci: hodně tmy, málo slunce. Jenže pro cirkadiánní rytmus, tedy vnitřní hodiny, které tělu hlásí, kdy je den a kdy noc, jde o dost odlišné situace. Pojďme se podívat, co o polární zimě zjistili vědci a kde se cesty rozcházejí.

Týden ve tmě mám sám za sebou, na polární stanici jsem ale nikdy nebyl a ani se tam nechystám, mně zima u Kutné Hory úplně stačí 🙂 Takže v tomhle článku mluví hlavně výzkum a já ho jen překládám do lidské řeči.

Co dělá polární noc s vnitřními hodinami

V roce 2012 vyšel přehledový článek, který dal dohromady studie lidí žijících a pracujících v Arktidě a Antarktidě. Tedy tam, kde v zimě slunce nevychází a v létě naopak nezapadá. Vědci u nich sledovali hlavně melatonin a jeho metabolit, protože z nich se dá dobře vyčíst, kde mají vnitřní hodiny zrovna „ručičky“.¹

Co přehled shrnuje:

• Hodiny se v zimě často opožďují. Biologická noc se posouvá později a tělo pak hlásí noc jindy, než by si přál budík na stanici.
• Někdo se od 24hodinového dne úplně odpojí. U několika lidí hodiny „volně běží“, obvykle s periodou delší než 24 hodin. Každý jejich den je o kousíček delší a s okolím se postupně rozcházejí.
• Nejčastěji trpí spánek. Horší účinnost spánku (víc času v posteli bez spánku), delší usínání, kratší a méně kvalitní spánek v zimě. Tohle je to, co lidi na stanici nejspíš pocítí nejvíc.
• Světlo hodiny vrací zpátky. Jasnější světlo během dne posunulo hodiny dřív a spánku pomohlo. Letní nastavení hodin dokázala obnovit takzvaná kostrová fotoperioda: dvakrát denně hodina jasného bílého světla, ráno a večer. Možná stačí i ta jedna ranní hodina.¹

Poctivě je potřeba říct i omezení: sama autorka přehledu upozorňuje, že intenzivně sledovaných lidí je málo.¹ Nejde o jeden velký pokus s tisíci polárníků, ale o skládačku z menších studií. Na obecné závěry o celém lidstvu to není, na pochopení principu ano.

Polární noc není pobyt ve tmě

Teď ta podstatná část. Když se řekne „půl roku tmy“, člověk si představí stanici ponořenou do černoty. Jenže na polární stanici se svítí. Lidé tam pracují, vaří a žijí pod umělým světlem. Chybí jim silné denní světlo, ne světlo vůbec. Vnitřní hodiny tak dostávají slabý a nejasný signál: trochu světla skoro pořád, ale nikdy pořádné poledne.

Pobyt ve tmě je v několika věcech úplně jinde:

1. Délka. Polární zima trvá měsíce. Pobyt ve tmě u nás trvá jednu noc, tři noci nebo týden, kdo chce víc, domluví se. Asi 80 % lidí jezdí na týden. Tělo tak má před sebou dny, ne půl roku.
2. Dobrovolnost. Polárník má na stanici práci a závazky na celou sezónu. Do tmy v chatce jdeš jen kvůli sobě a nikdo tě nezamyká. Kdykoli můžeš rozsvítit nebo odejít, a to v hlavě dělá velký rozdíl.
3. Světlo. Na stanici je umělé světlo bez slunce. V chatce je naprostá tma, nevidíš ruku před očima. Žádné šero, žádné polovičaté světlo, prostě noc.
4. Vypínač. Světlo si v chatce na začátku sám zhasneš a kdykoli si ho zase rozsvítíš. Polárník si slunce nerozsvítí, ani kdyby moc chtěl.
5. Návrat. Po pobytu ve tmě vyjdeš za pár dní do obyčejného dne se sluncem. Na polární stanici se na první východ slunce čeká týdny.

Nechci ale tvrdit, že úplná tma nechá vnitřní hodiny v klidu. Bez slunce nemají podle čeho se seřídit a mohou začít „ujíždět“ podobně jako v pokusech v bunkru a v jeskyních. O tom píšu v článku cirkadiánní rytmus bez světla. A jak to dopadlo s lidmi, kteří byli zavření mnohem déle než polárníci, najdeš u simulace letu na Mars.

Co si z polárních studií beru pro pobyt ve tmě

Nejde o to, že by tma byla nepřítel. Jde o to, že vnitřní hodiny se řídí hlavně světlem, a když ho dlouho chybí nebo je slabé, začnou si dělat, co chtějí. Polární studie to ukazují v té nejdelší a nejtvrdší verzi. Krátký pobyt, který si vybereš sám, je jiná situace.

Co nám lidé po pobytu říkají? Že první dny hlavně spí a že se konečně vyspali. Že se jim čas rozplyne a po pár dnech netuší, kolik je hodin. A že je po návratu oslní ostré světlo a překvapí je, jak silně najednou cítí chutě a vůně. Nic z toho nemáme změřené přístrojem, je to jejich zkušenost. Ale odpovídá to tomu, co o světle a hodinách říká výzkum: když světlo zmizí, tělo hledá nový rytmus, a když se vrátí, je to pro něj velká událost.

Z polárního přehledu mi přijde nejužitečnější ta ranní hodina světla. Pozor, je to pokus z polární zimy, ne z chatky, takže to beru jako rozumnou úvahu, ne jako změřený fakt o pobytu ve tmě. Ale když po týdnu ve tmě vyjdeš ven, ranní procházka po sadu nebo polní cestou je pro vnitřní hodiny dobrý začátek. A pro duši taky.

A teď kapánek vážně. Jestli tě trápí, že si tmou „rozhodíš“ spánek, rozumím. Je to normální obava a je dobře, že ji máš. Je ale potřeba ji rozlišit od skutečných zdravotních potíží.

Pokud ti zdraví nic nebrání a láká tě zjistit, jak tvoje tělo reaguje na tmu, nemusíš kvůli tomu do Antarktidy. Když váháš, začni třemi nocemi, nikdo tě netlačí do týdne. Jen počítej s tím, že asi osm z deseti lidí po třech nocích řekne, že to bylo málo 😉

Na viděnou ve tmě – Tomáš a Lenča

P.S. Lední medvědy u nás nečekej. Jen dva hafany, kohouta a občas stíhačku z Čáslavi.

Zdroje

1. Arendt J (2012). Biological rhythms during residence in polar regions. Chronobiology International. doi:10.3109/07420528.2012.668997